Osobnosti oddílu

Hledání dle specializace
Sprinteři Skokani Překážkáři Vrhači Funkcionáři Vytrvalci Trenéři Chodci Vícebojaři

Baťka Jaromír (28. února 1949)

V roce 1961 jako mladší žák závodil za školu ZŠ Břeclav-Kupkova v okresní atletické lize. Mezi výkonnostními atlety se objevil teprve v kategorii juniorů v roce 1968, kde hodil oštěpem okresní rekord 51,44 (starý typ oštěpu). Prosazovat se začal až v kategorii dospělých, kdy dosáhl v kouli 13,04 (1972), disku 39,00 (1970), oštěpu 52,94 (1973) a pozoruhodný byl především tím, že byl první kladivář na Břeclavsku, který jako muž dosáhl hranice 40 metrů, držel okresní rekord výkonem 40,02 (1986). Ještě jako aktivní závodník se začal věnovat trenérství, působil jako funkcionář, dlouhá léta byl vedoucím družstva mužů. Neměl prakticky nikdy trenéra, jen občas radou přispěl Ladislav Klim, trénoval většinou na zahradě svého rodinného domu ve Staré Břeclavi. V několika sezónách byl vyhodnocen jako nejlépe bodujícím celku mužů Lokomotivy Břeclav.

Fiala Vavřín (6. července 1934 – 9. července 2005)

Spíše živelně se věnoval běhům, především v terénu, i když pravidelně startoval v celku mužů Lokomotivy Břeclav v mistrovských utkáních. Se svým nerozlučným partnerem Rudolfem Hanáčkem vyráželi téměř každý týden jako zaměstnanci ČSD zdarma na závody po celé republice i když končili většinou hluboko v poli poražených. Spolu běželi také jako první maraton v provedení běžců okresu. Věnoval se později rovněž výkonnostní turistice a značkování. Zemřel těsně po dosažení 71 let.

Háderová Radmila (10. dubna 1958)

Pochází z Hustopečí, kde ji pro atletiku získal učitel a trenér Antonín Kavan, který zde založil první ženské družstvo na okrese. Vynikala již od žákovských let především ve skoku vysokém, kde jako první závodnice na okrese překonala hranici 150 cm výkonem 151 6. června 1973 v Lipníku nad Bečvou. V kategorii dorostu byla první pokořitelkou hranice 160 cm - 5. května 1975 v Hodoníně. V juniorkách přeskočila 161 cm. Po delší době se k atletice vrátila pod jménem Křehulová jako funkcionářka známého výškařského závodu Hustopečské skákání a také jako matka jednoho z nejnadějnějších českých výškařů Jiřího Křehuly (226). Ve funkcionářské práci pak pokračovala jako členka organizačního štábu Hustopečského skákání a byla při založení atletického oddílu Atletika Hustopeče v roce 2011.

Herman Zdeněk (6. května 1947 – 1. července 2007)

Pro atletiku ho získal na břeclavské průmyslovce Miroslav Loučka. Hlavně se věnoval běhům, ale skákal i do dálky, házel diskem. V roce 1962 zaběhl jako žák 1000 m za 2:56,8, diskem 1,5 kg hodil 31,99, v roce 1964 jako mladší dorostenec skočil o tyči 290, v disku měl 35,75, v roce 1963 běžel s Františkem Bartošem a Kovaříkem rekordní štafetu 3x1000 m za 8:39,6. Závodil do vojny, po návratu jen rekreačně (1959), ale dal se na trenérskou dráhu. Byl trenérem pozdějšího reprezentanta Josefa Hrnčíře, Josefa Baťky, objevil Libu Binderovou, Hermanovou, Paulů.

V začátcích dělal vedoucího družstva žen, zapojil se do funkcionářské práce v TJ, stal se členem výboru, později také členem výboru OV ČSTV. Angažoval se mimořádně o zřízení rekreačního a sportovního střediska v Nemecké u Bánské Bystrice v 80. letech minulého století. V té době se stal také místopředsedou TJ a koncem 80. let také předsedou jednoty. V 90. letech a začátkem třetího tisíciletí se zasloužil o dostavbu sportovní haly a vybudování umělohmotné atletické dráhy v roce 2004, stále byl členem výboru atletického oddílu a trenérem. Již v minulém století se podrobil operaci zhoubného nádoru, v roce 2007 se zjistilo, že se objevila metastáze, které v tomto roce podlehl.

Horník Jiří starší (9. března 1944 – 2001)

V mládí se věnoval jen rekreačnímu běhu, intenzivněji začal běhat až po vojně, kdy v kategorii mužů zaběhl 800 m kolem 2:05, 1500 m 4:14,8 (1965). Po absolvování studia nastoupil jako učitel na ZŠ Břeclav-Slovácká a zde vykonal obrovský kus práce pro břeclavskou atletiku jako vyhledavač atletických nadějí. Škola byla absolutní jedničkou na okrese ve všech atletických školních soutěžích, většina jeho žáků startovala v družstvech Lokomotivy v mistrovských soutěžích. Byl vedoucím těchto družstev žáků a žákyň, které se zúčastňovaly krajských soutěží.

Dovedl zapálit pro atletiku své žáky, mezi kterými byli pozdější republikoví reprezentanti (dálkařka Miroslava Kulišová, běžkyně Andrea Šuldesová, trojskokanky a dálkařky Martina Darmovzalová a Eva Doležalová a další). Pracoval rovněž ve výboru atletického oddílu i okresního svazu, rozhodčím atletiky II. třídy. Založil pak tradiční závod ve skoku vysokém „Břeclavská laťka“, který se stal po jeho nečekané smrti ve věku 57 let jeho memoriálem.

Chlumecký Zbyněk (14. února 1964)

Začínal jako fotbalista v žákovských letech na Lokomotivě Břeclav a současně také závodil za mladší žáky v atletickém celku. Mládí prožil v Jeseníku, kde začínal se stolním tenisem. Pak se přestěhoval do Břeclavi, odkud pochází jeho matka. Chodil na ZŠ Břeclav-Dukelská (Žlutá škola), za kterou absolvoval své první školní závody (vyhrál 60 m, 300 m a dálku). V roce 1976 byla otevřena ZŠ na Slovácké ulici, kam přešel. Zde ho vedl zkušený atlet Jiří Horník, současně ještě hrával fotbal, kterému zůstal věrný prakticky po celou dobu aktivní činnosti v atletice.

V roce 1977 jako mladší žák zaběhl 60 m za 7,5, 150 m 19,0, 300 m 41,0, 1000 m 3:02,8, 60 mp 10,0, dálka 528, oštěp 26,54. Ve starších žácích 60 m 7,4 (1978), 100 m 11,9 (1979), 150 m 18,2 (1978), 200 m 24,2 (1979), 300 m 38,7 (1978), 400 m 53,0 (1979), 500 m 1:14,1 (1978), 800 m 2:08,0 (1979), 1000 m 2:49,8 (1979), 1500 m 4:36,1 (19798), oštěp 40,70 (1979), kladivo 5 kg 19,40 (1979). To ho již trénoval Petr Mazour, závodil většinou za celek mladších dorostenců, protože věkové hranice byly jiné než nyní.

V kategorii dorostu měl následující výkony: 60 m 7,2 (1980), 100 m 11,3 (1980), 200 m 22,8 (1980), 400 m 50,19 (1981), 800 m 2:04,9 (1980), 1000 m 2:39,1 (1981), dálka 618 (1981). Mezi juniory běžel 60 m 7,0 (1982), 100 m 11,0 (1982), elektricky 11,70 (1982), 150 m 16,7 (1983), 200 m 22,5 (1983), 300 m 35,5 (1983), 400 m 49,41 (1983), 800 m 1:57,6 (1983), 1500 m 4:23,0 (1983), 400 m překážek 60,2 (1983), trojskok 12,58 (1983), kladivo 6,25 21,82, kladivo 7,25 19,72 (1983), desetiboj mužský 4876 (bez tyče, 1982). Vojenskou prezenční službu si odbyl v Rudé Hvězdě Praha.

V kategorii mužů měl pak následující výkony: 60 m 6,9 (1987), 100 m 10,8 (1986), a 11,32 (1987), 150 m 16,6 (1986), 200 m 21,6 (1986), 400 m 48,60 (1986), 500 m 65,5 (1987), 800 m 1:57,3 (1988), v roce 2002 absolvoval maraton v čase nad čtyři hodiny, 110 m překážek 18,3 (1987), 400 m překážek 59,0 (1990), výška 181 (1987), dálka 625 (1986), trojskok 12,65 (1986), desetiboj 5716 (1987), 4x100 m 42,33 (1987), 4x400 m 3:15,82 (1986), sprinterský trojboj 2348 (1986). Za svoji aktivní činnost dosáhl několik výborných umístění v rámci ČSR i ČSSR. V roce 1978 získal jako žák třetí místo v ČR na 300 m (39,2), v roce 1979 byl druhý v ČR v běhu na 400 m (53,3) dorostenců 15 let. O rok později v hale byl druhý v ČR na 400 m (53.3), čtvrtý v ČSSR na 400 m v mladším dorostu.

Venku v tomto roce získal první titul mistra ČR na 400 m (51,0) a rovněž titul mistra ČSSR (51,0). V roce 1981 byl v hale pátý v ČR i ČSSR (50,54) v kategorii dorostenců 17 let. V roce 1982 byl ve starším dorostu v hale třetí v ČR (50,26) i ČSSR. Venku byl druhý (50,4) v ČR i ČSSR (50,00) v kategorii dorostu 18 let, reprezentoval v utkání Maďarsko – NDR – ČSSR v Erfurtu (50,16). V kategorii dospělých v roce 1985 v hale byl šestý (50,59) venku byl v juniorech pátý v ČSSR (49,41). V roce 1986 jeho výkonnost kulminovala, byl na mistrovství ČR v hale čtvrtý (49,16), venku šestý v ČR 49,54, ve štafetě 4x400 m získal s bratry Petrjanošovými a Lánským bronzovou medaili (3:17,8).

V ČSSR byla štafeta čtvrtá, ale zaběhla okresní rekord 3:15,82. I v dalších letech měla štafeta šance, ale překazila je zranění. V roce 1988 získala šesté místo v ČSSR a čtvrté místo v ČR. V roce 1990 běžela štafeta 4x100 m v netradičním složení (místo St. Petrjanoše Pavel Dominik, ) 3. místo 43,43. Po studiu na pedagogické fakultě nastoupil na břeclavské gymnázium jako tělocvikář. Zde získal především dívky (později i chlapce) pro atletiku, úspěchy se projevily v Poháru Čs. Rozhlasu a Středoškolském poháru v rámci ČR. Zejména ve Středoškolském poháru dívky několikrát vyhrály v rámci ČR a třikrát se dostaly do světového finále do NSR, Itálie a Španělska.

Věnoval se pak i tréninkové práci v oddíle ve všech kategoriích, měl podíl na výchově reprezentantů Darmovzalové, Doležalové, Petráskové, Malarikové, Formánka, začínali u něho i Uher, Zelinka, Ošmera, Herman a mnoho dalších. Jeho svěřenci získali více než 100 medailí na mistrovstvích ČR a ČSSR. Pracoval jako místopředseda a předseda oddílu, ve výboru TJ jako místopředseda i předseda, rovněž tak ve výboru okresního svazu atletiky. Zastával i funkce Českém atletickém svazu, jako předseda komise pro sport při Okresním úřadu v Břeclavi, Městském úřadu v Břeclavi. Osvědčil se jako organizátor akcí v okrese i v kraji, pro mládež i dospělé, mistrovstvích ČR žactva i juniorů do 22 let, mistrovství družstev.

Byl vedoucím družstva žen, které se probojovalo až do extraligy, družstev mládeže, které se staly mistry republiky nebo se umístily ve finále ČR. Stal se jako první trenérem I. třídy na Břeclavsku, je rozhodčím I. třídy. Zůstal věrný i fotbalu, hrál za několik celků na okrese až do doby, kdy mu v tom zabránila artroza kyčelního kloubu. Ovlivňuje výrazným způsobem vývoj atletiky i některých dalších sportů na okrese. Umístění na MČR, - 1985: 400 m za RH Praha, hala 5. 50,59.1986 hala 400 m 4. (Lokom. Břeclav) 49,16. Venku6. 49,45, 4x400 m: 3. LB 3:17,80. 1987 hala nenastoupil na finále B.  1988: hala 400 m: 6. 49,16, venku 4. 4x400 m 3:17:11, 1990: 4x100 m  3. 43,43

Jobánková Iva (není známo)

Byla jako aktivní sportovkyně basketbalistkou, hrávala za žákyně Lokomotivy Břeclav, po rozpadu celku přešla do Slovanu Břeclav. Po studiích pedagogické fakulty se stala učitelkou na ZŠ Břeclav Slovácká, kde pak významně pomáhala při objevování atletických talentů i závodnic pro celek žákyň. Dosahovala velmi dobrých výsledků až na republikové úrovni v Poháru rozhlasu mladších i starších žákyň a také v atletickém čtyřboji. V obou soutěžích se zúčastnila se svými celky republikových finále. Ředitelka ZŠ Břeclav-Slovácká.

Kalužík Zbyněk (26. března 1950)

Je valtickým rodákem, v mládí neprojevoval žádný mimořádný zájem o atletiku a rozhodně nebyl rozeným atletickým talentem. V mládežnických kategoriích nenajdeme žádný jeho mimořádný výkon. Teprve v kategorii mužů zaběhl 800 m za 2:02,3 (1978), 1000 m 2:43,2 (1977), 1500 m 4:19,5 (1978), 5000 m 16:12,6 (1981), 10 km 34:51,0 (1982). Jeho hlavní poslání byla trenérská práce, které se začal věnovat ještě při aktivní činnosti. Již v roce 1982 Táňa Idesová získala titul mistryně České republiky na 1500 m dorostenek 15 let, druhý v roce 1985. Jitka Kabelková na 800 m v ČR i ČSSR.

Z dalších závodníků, kteří se dostali mezi nejlepší v republice, je možno jmenovat: Václav Denemark, Blanka Tesaříková, štafeta 4x100 m Hana Hýžová, Petra Kalužíková,  Andrea Šuldesová, Simona Červinková (tu trénoval Zbyněk Chlumecký). Tato štafeta získala titul mistryň Československa (1990), o rok později překonala československý rekord juniorek (49,20), místo Červinkové běžela Monika Samsonová, místo Hýžové Blanka Tesaříková. Další jména: Jiří Horník mladší, Antonín Pospíšil, David Maťašovský, Ondřej Kluska, Roman Paulík a další.

Zvláštní a hlavní kapitolou byla jedna z nejlepších československých běžkyň na 1500 a 3000 m Andrea Šuldesová. Již od žákovských a dosteneckých  let byla velkým běžeckým talentem. Trenér Kalužík se snažil získat veškeré poznatky běžeckých trenérů u nás a přizpůsoboval je své svěřenkyni, která se velmi rychle rostla, překonávala rekordy vlastní, okresní i České republiky, reprezentovala ve všech kategoriích (viz Šuldesová Andrea). Největšími úspěchy byly titul mistryně Evropy do 22 let na 1500 m (1997) v Turku, bronz ze štafety 4x400 m (1997), šesté místo na mistrovství světa v hale (1995), venku šesté místo na mistrovství světa 1997, sedmé místo na mistrovství Evropy (1998).

Ponorková nemoc zavinila rozchod v roce 1997. Hledal nové uplatnění, krátkou dobu byl tajemníkem TJ Lokomotiva, pak se přihlásil na konkurs na trenéra do Kataru. Téměř rok trvalo vyřízení formalit, konkurs vyhrál. Pečoval zde pak o celou řadu svěřenců, kteří startovali i na mistrovství světa různých věkových kategorií. Pak se krátce vrátil, spolupracoval s běžci AK Kroměříž, jezdil na kratší stáže do Tanzánie, Keni. Stále trénuje na dálku Romana Paulíka a některé mladé běžce. V roce 2011 a 2012 pobýval delší dobu v zemích Afriky. V roce 2013 se vrátil do Břeclavi.

Kavan Antonín (30. dubna 1944)

Byl učitelem tělesné výchovy v Hustopečích, nadšeným všestranným sportovcem, i když se aktivnímu sportu příliš nevěnoval. V sedmdesátých letech kolem sebe shromáždil skupinu atletek, které v roce 1974 začaly hostovat za Znojmo, v roce 1975 však celek přihlásil do krajského přeboru žen, jako vůbec první atletické družstvo dospělých atletek na břeclavském okrese. V roce 1976 závodící členky přešly do nově založeného celku v Lokomotivě Břeclav. Mezi jeho svěřenkyně patřily Radka a Broňa Háderovy, Urbánková, Ungerová, Vaňková, Hrabalová, Kosourová, Novotná a další. Později přešel jako trenér k fotbalistům, po založení gymnázia ve Velkých Pavlovicích se stal jeho ředitelem.

Klim Ladislav (26. dubna 1934, Brno)

Již od dětských let tíhl ke sportu, denně hrával fotbal na bzeneckých pláccích, i když to bylo za „Reichu“ velmi složité. Hrávalo se většinou se starým odřeným tenisákem nebo puckou z hader. Otec jednoho z kamarádů byl švec, dokázal sehnat kůži, která byla tehdy jen pro vojenské účely, a ušil trochu šišatý kopačák. Po přestěhování do Břeclavi na podzim 1945 pokračovalo hraní fotbalu na dvoře činžáku, kde bydlel, později na volejbalovém kurtě „Na póně“ u železničních činžáků. V éře Zátopka začal běhat po nesmyslné sázce se svým otcem, že neuběhne tři kilometry a vznikla myšlenka začít provozovat atletiku.

Zmíněné volejbalové hřiště se proměnilo v atletické, s kamarády vybudovali doskočiště na dálku a trojskok a koulařský kruh. První „koule“ byla dlažební kostka o váze přes osm kilogramů. Později sehnali kouli, která naopak vážila 2,2 kg. Spolu s kamarádem Mirkem Šudrlou si koupili knihu „Lehká atletika“ od autorů Bém-Kersenbrock a podle kinogramů se učili techniku jednotlivých disciplín. V roce 1947 vše začalo, pak se oba přihlásili v roce 1948 na „Běh 28. října“, který se běžel ze stadionu, kolem zámku a zpět na stadion. Trať měřila asi jeden kilometr. Tehdy dopadl velmi špatně, po pomalém začátku ho porazil i Šuderla, přesto že se to do té doby nestalo. I příští rok téměř denně trénovali, nebo spíše závodili na provizorním hřišti. Na jaře 1949 se na popud svého spolužáka přihlásil na zahajovací závody sezóny na stadioně tehdy ještě Sokola Břeclav I.

V polobotkách a saku vyhrál kouli, disk a dálku. Zanedlouho na to se o přestávce objevil na gymnaziu tehdejší atletický bůh Miroslav Loučka a požádal ho, aby jel na přátelské utkání do Znojma. I zde vyhrál tři disciplíny a od té doby zcela propadl atletice. Zúčastňoval se závodů Sokola Břeclav I, první velký závod byl „Stříbrný věnec“ Lidových novin pro středoškoláky v Brně, později „Slovácký pohár“ v Uherském Hradišti a „Dětvanec“ v Brně. První rok dosáhl za tehdejší mladší dorost, nyní je to kategorie starších žáků v kouli 5 kg 11,99, v disku 1,5 kg 31,20, v dálce 540. Další rok již v dorostu se zlepšil v kouli na 13,56, v disku 37,05 oštěp 42,56, vše v roku 1951. V tomto roce se zúčastnil mistrovství Československa, kde byl asi osmý a byl nominován na utkání Čechy – Morava – Slovensko v Novém Městě na Moravě.

Konalo se po několikadenním lijáku doslova v jezeře (rozhodčí museli mít gumáky). Skončil na pátém místě, nejlepší z Moravy výkonem 12,76. Přechodem do tehdejšího staršího dorostu nastal katastrofální útlum, při každodenním tréninku téměř žádné výkony. V roce 1954 nastoupil do vojenské základní služby v Opavě, která mu pomohla ke zlepšení po stránce fyzické a především silové. Ve druhém roce vojny 1955 se dostal do celku B Opavy (první celek byl v extralize), ve kterém se zlepšil v kouli na 11,69, v disku na 35,04. Vzpomíná na to, jak jednou startoval „načerno“ za první celek Opavy, kdy si diskař poranil na prstě a nemohl házet.

Po vojně pokračoval ve zlepšování výkonů, i když jeho silové ukazatele byly extrémně podprůměrné (benč 63 kg). Nakonec se dostal na nejlepší výkon v disku 43,17 (1960) a tímto výkonem držel 37 let okresní rekord, koulí hodil 12,71 (1960), kladivem necelých 30 m, oštěpem přes 43 metry. Čtyři roky závodil za II. ligu Uherské Hradiště (1963-1966). Závodění nebylo jeho jedinou činností v atletice. Loučka poznal jeho zájem o atletiku a hned od začátku z něho udělal svého administrativního pomocníka. Svěřil mu sledování statistických výkonů, na konci roku se za krkolomných podmínek tiskly cyklostylem tabulky oddílu, později okresu. Zasvěcoval ho do rozhodcovské a trenérské činnosti. Zvláště měl zájem o trenérskou činnost. Musel si dělat trenéra sám, protože specialista-vrhač v Břeclavi nebyl a tím se neustále učil.

Nevynechal jedinou možnost vidět mezistátní utkání, mistrovství republiky. Odebíral české, německé, polské a ruské spacializované časopisy a učil se z kinogramů (televize ještě nebyla). Měl již tehdy (ještě jako student) svěřence s výbornými výkony, dvě dálkařky přes pět metrů (Čeperová, Úlehlová) a také vrhače Cejnka. Velkou školou byl odchod Loučky na vojnu, kdy musel zastávat z nouze předsedu oddílu i okresního atletického svazu jako ještě student. Po návratu Loučky se stal sekretářem oddílu, vyřizoval veškerou agendu. Jako trenér měl několik svěřenců s mistrovskými tituly republiky (Kulišová, Franzbergerová, Šenk, Hrozínek, později Bzirská atd.)

Dvakrát byl vyhodnocen mezi nejlepšími trenéry okresu. Jako rozhodčí se zúčastnil několika mistrovství republiky, mezistátních utkání a mistrovství Evropy v Praze 1978. Kromě atletiky se věnoval trenérské a rozhodcovské činnosti v basketbalu. Čtyři roky byl vedoucím jednoho z nejúspěšnějších Tréninkových středisek mládeže v ČSR, v trenérské práci se věnoval především nejmladším v přípravkách, vedl však také ligový celek juniorek a také ženy. V roce 2016 vydal knihu o historii Sokola a Lokomotivy v Břeclavi nákladem 500 výtisků.

Klim Milan (28. června 1966, Valtice)

Na popud svého otce Ladislava se věnoval od žákovských let basketbalu a atletice. Byly to většinou vrhačské disciplíny. Jako mladší žák hodil diskem 24,56 (1978), ve starším žactvu měl kouli 12,62 (1940), disk 1 kg 36,68 (1980), disk 1,5 kg 34,98 (1981), oštěp 46,60 (1981). V dorostencích mužské překážky 20,7 (1982), disk 1,5 kg 39,58 (1982), kouli 6,25kg 12,49 (1983), disk 2 kg 39,44 (1983), oštěp 600 g 44,16 (1982), oštěp 800 g 44,16 (1983). V juniorech koule 6,25 12,55 (1984), disk 39,74 (1984), oštěp 46,14 (1984), desetiboj seniorský 4027 bodů.

Již jako dorostenec se začal věnovat více basketbalu, měl v něm také více úspěchů, patřil mezi nejlepší hráče okresu a v kategorii mužů se pak objevoval v diskařském kruhu jen sporadicky. V roce 1980 se probojoval na mistrovství ČSSR v Jihlavě a skončil na sedmém místě (36,78), startoval i v hodu oštěpem, kde se do finále nedostal, ale porazil Jana Železného. V roce 1982 byl v kategorii mladšího dorostu 16 let sedmý v disku 36,86. V roce 1984 byl na mistrovství ČR, ale měl tři pokusy do sítě nebo s přešlapy. V basketbalu se stal trenérem i rozhodčím, vedl téměř všechny kategorie. Později pracoval jako funkcionář ve výboru oddílů, tělovýchovné jednoty i Regionálního sdružení ČSTV.

Kolínek František (28. srpna 1956)

Pochází z Perné, s běháním začal pozdě. Jedním z jeho prvních závodů byl tehdy začínající Běh Nového života. Jeho výkony se začínají objevovat v okresních tabulkách až v kategorii juniorů, kdy zaběhl 3000 m za 9:48,2 (1974) a 5000 m 16:54,8 (1974). To začal závodit za Lokomotivu Břeclav. V kategorii mužů měl následující výkony: 1000 m 2:38,8 (1977), 1500 m 4:03,1 (1978), 3000 m 8:38,6 (1977), 5000 m 14:49,18 (1978), 10 km 31:11,0 (1981), maraton 2:33:01 (1987), hodinovka 16600 m (1983), 400 m překážek 67,0 (1982), 3000 m překážek 9:24,4 (1979).

V Břeclavi závodil do roku 2000, kdy založil v Perné samostatný atletický klub (bratří Kolínkové, Kopecký Antonín, Kopecký Jan, Kopecká Dagmar, Vévodová Martina a další). Věnoval se běhům i ve veteránské kategorii nad 40, 50 let. Na mistrovstvích ČR veteránů na dráze se stal osmkrát mistrem na 5000 m, dvakrát na 1500 m a jednou na 3000 m.  Samostatnou kapitolou je běh do vrchu, kde se zúčastnil několika mistrovství světa i Evropy, byl mistrem ČR, vítězem Českého poháru. Byl rovněž účastníkem několika evropských a světových mistrovství. Založil v Perné dva běhy Běh pod Pálavou a běh do vrchu Běh na Děvín. Je předsedou TJ Sokol Perná i atletického oddílu. Je zajímavé, že úspěšně běhali všichni čtyři bratři, ještě Josef, Zdeněk a Vladimír.

Kolínek Josef (12. srpna 1961)

Po vzoru svého staršího bratra Františka začal rovněž běhat, ale také poměrně pozdě. V kategorii juniorů zaběhl 1500 m za 4:15,4 (1980), 3000 m 9:47,8 (1980), 5000 m 15:29,5 (1980). V mužích zaběhl 1000 m za 2:38,9 (1983), 1500 m 4:11,71 (1988), 3000 m 8:45,0 (1988), 5000 m 14:57,2 (1984), 10 km 31:37,7 (1985), 3000 m překážek 9:40,5 (1991), hodinovka 17 913 metrů (1984). Po osamostatnění AK Perná v roce 2000 přešel z Lokomotivy Břeclav do Perné. Pak se přestěhoval do Konic, kde založil Běh kolem Konic, který každoročně pořádá.

Kománek Ludvík (8. července 1909 Břeclav – 19. října 1994 Zlín)

Jeho prvním sportem byl fotbal. V roce 1924-1927 se objevoval v dresu DSK Břeclav. Jan Brouček, se kterým chodil do německé tělovýchovné organizace ATUS poznal jeho veliký talent a systematicky ho přemlouval pro atletiku. Nechejme o tom vyprávět samotného Ludvíka Kománka, který se svěřil autoru knihy „Slavné postavy naší lehké atletiky“ Alfrédu Janeckému (1946).

„Abych začal postupně od svých začátků, nezbývá než vrátit se o 20 let zpět do doby nejkrásnější, doby mládí, volnosti a bezstarostného života. Při dolním toku řeky Dyje leží mé rodné město Břeclav, kde se od roku 1925 datují mé lehkoatletické začátky. Je pravda, že příroda mně dala do vínku dlouhé nohy a určité vlohy pro skoky, ale abych se přiznal, mně se líbil fotbal a jen těžce jsem se s ním později loučil. Atletika byla u nás v začátcích. Jámu s pískem jsme si upravili sami a dráhu nahradila louka. Jednou jsem se vytahoval před ostatními, že dovedu skočit 140 cm do výšky.

Nevím ani jak se to stalo, vždy jsem byl povahy mlčenlivé, ale nedalo se nic dělat než dodržet slovo a proměnit slova v skutky. Dopadlo to však velmi zle. Zatímco ostatní hoši tuto výšku většinou zdolali, já ji nemohl za žádnou cenu přeskočit. Jako omluvu bych snad mohl uvést, že jsem poprvé skákal přes laťku, neboť ve škole jsme byli zvyklí skákat přes provaz. Leč to nic nezměnilo na mém zklamání, ale současně to bylo pro mne ponaučení: raději méně mluvit a více dokázat skutky. Protože se mi atletika začala líbit, počal jsem se o ni více zajímat, nenechal jsem se odradit počátečními neúspěchy a pevná vůle rozhodla, že jsem zůstal atletice věren až dodnes.

První své výkony mám zaznamenány z roku 1926, a to 156 cm do výšky, 601 do dálky a 12,0 na 100 m. O rok později jsem se zlepšil na 167, 642 a 11,9. To jsem se již hlouběji zajímal a dychtil po zprávách z krásného sportu hellenského. Můj strýc a bratři Broučkové byli již ve Zlíně zaměstnáni, působili na mne a tak jsem se v březnu roku 1928 ocitl v jejich středu. Ve Zlíně nalezl jsem pak kamarádské prostředí, kde jeden druhému byl více než bratrem, a já, třeba nejmladší, měl stejná práva i povinnosti. Byl to řetěz složený z článků přesně do sebe zapadajících.

U mne se začínal zřetelněji rýsovat skokanský talent a ve výšce dociluji již 174,5 cm, v dálce 654 a na 100 m za 11,7. Byl to výsledek poctivé a svědomité přípravy v tělocvičně, lyže, brusle, správná životospráva a naprostá abstinence, jsou také velmi důležité pro toho, kdo jednou chce něco dokázat. V roce 1929 jsem se zlepšil na 175 ve výšce, 668 v dálce a 11,2 na 100 m a výkonem 13,40 v trojskoku jsem byl poprvé zařazen do reprezentačního družstva ČSR proti Jižnímu Německu. O rok později, jako voják telegrafického praporu v Brně, oblékám dres Moravské Slavie a v jejich barvách jsem získal první mistrovský titul v trojskoku a 3. místo v dálce 674,5 cm. Téhož roku náhodou jsem se také dostal k překážkám. Při utkání Praha-Brno musil jsem zaskočit na 110 m překážek s odůvodněním, že umím výšku a dálku, a tak to nějak doběhnu. Hlavně mi kladeno na srdce, abych žádnou neshodil.

Běželo se na hřišti Slavie šikmo přes hřiště. Popisovat to nekonečné pole překážek a mou úzkost, když jsem klečel u startu, by bylo myslím zbytečné. Shodou okolností byl tento můj první start proti nejlepšímu překážkáři Janderovi a múj čas 17,8 byl poměrně dobrý. Brzy potom na závodech v Budějovicích dociluji času 16,4 a začínám se více zabývat touto krásnou disciplínou. Když jsem o volných nedělích zajížděl domů ke svým rodičům do Břeclavi, scházívali jsme se tam se Zikmundem, Hrstkou, Broučky. Vyměňovali jsme si zkušenosti a ani netušili, že s dr. Hrstkou sejdeme se ve Zlíně jako kamarádi, ale současně i soupeři. V roce 1932 získávám druhý mistrovský titul v trojskoku a 2. místo na 110 m překážek. Moje výkony se zlepšují na 178, 685 a 15,9.

Národní barvy reprezentuji v utkání s Polskem. Rok 1933 přináší mi dvě 2. místa v trojskoku a 110 m překážek. Stávám se tohoto roku stálým reprezentantem národního mužstva. Proti Rakousku jsem byl třetí. Při utkání s Polskem ve Varšavě se mi stala zajímavá příhoda. Náš sekretář mně vypravil o den později. Když jsem přijel do pohraniční stanice, kde jsem se měl sejít s naší výpravou, která jela z Prahy a měla také můj pas, zjistil jsem, že po atletech není ani stopy. Stál jsem tam jen s přípisem, že jsem členem státního družstva a že startuji v utkání s Polskem.

Celní úředník ovšem neměl pro to pochopení a nechtěl se do mojí situace vžíti. Putujeme tedy spolu ke komisaři, který má rozhodnout o mém osudu. Dává si předložit noviny a zjišťuje skutečně moje jméno s poznámkou, že skončím poslední, neboť podle předcházejících závodů docíili oba polští překážkáři Novosicki a Nemiec krásného času 15,2. Možná, že to mne právě zachránilo, pak komisař se brzy obměkčil a nechal mne pokračovat v cestě. Dodatečně mi bylo sděleno, že výprava odjížděla již v noci. Jandera tehdy nemohl nastoupit, tím větší byla moje odpovědnost.

K velkému překvapení jsem oba Poláky porazil, ale ani tyto nečekaně získané body ném nebyly nic platné, neboť jsme o půl bodu prohráli. V roce 1934 jsem mimo utkání s Rakouskem startoval na mistrovství Evropy v Turíně, kam jsme byli vysláni spíše k získání zkušeností, než abychom mohli počítat s nějakým úspěchem. U mne se to brzy projevilo na mezinárodních závodech v Brně, kde jsem zaběhl svůj nejlepší čas na 110 m překážek 15,5. V roce 1935 vyhrávám mistrovství na 110 m překážek. V mezistátním utkání s Japonskem umisťuji se těsně za japonským rekordmanem Murakim, který vyhrál za 15,5, můj čas byl 15,7.

Na mezinárodních závodech ve Vídni vyhrávám skok daleký 690 cm. Velmi úspěšný byl pro mne rok 1936, když v dálce dosahuji svého nejlepšího výkonu 716 vítězstvím na mezinárodních závodech v Bratislavě, na mistrovství v Praze překonávám rekord v trojskoku 14,15 m a to po závodě na 110 m překážek. Měl jsem radost, že se mi alespoň v jedné soutěži podařilo překonat rekord. Byl jsem šťasten, že se mi splnil sen a mohl se zúčastnit Olympijských her v Berlíně. Tolik nezapomenutelných dojmů, nádherné výkony, to vše tvořilo rámec sváteční, přímo pohádkový.

Nelze popisovat všechny dojmy, stejně jako kritizovat omyly, jichž jsem se stal obětí. Byl jsem přesto rád, že jsem si mohl alespoň zaběhnout na olympijské dráze a v těžké konkurenci skončil ve svém rozběhu předposlední. Velmi rád vzpomínám též na zájezd do Řecka v roce 1937. Země nejvyšší kultury, vrcholných děl a umění, země hlásající harmonii těla a ducha, krásy a dobra. Už to, vidět Olymp zblízka, posvátnou horu obestřenou různými pověstmi a pokládanou za sídla bohů a bohyň, Akropolis a Atény samotné mělo pro mne velký význam.

Stadion mně zaujal svojí nezvyklou formou a velmi ostrými zatáčkami. Vstupoval jsem naň s úctpu skoro posvátnou, vždyť na něm byly obnoveny v roce 1896 novodobé Olympijské hry. Vybojovali jsme zde trojzápas Polsko-Československo-Řecko, ale nedopadli pro nás zrovna nejlépe. Časný květnový termín nám nevyhovoval, neboť někteří naši atleti pro chladné počasí byly téměř bez tréninku a k utkání nastupovali téměř z vlaku. Na zpáteční cestě jsme se zastavili v Záhřebu, kde jsme přesvědčivě porazili družstvo Jugoslávie.

Zde jsem vyhrál obě disciplíny, 110 m překážek za 16,0 a dálku 696. Ještě jsem startoval v Drážďanech proti Německu a v trojskoku výkonem 13,99 obsadil druhé místo. V roce 1938 jsem byl rozhodnut zanechat atletické činnosti, ale láska k atletice a domluva dr Hrstky, s nímž nás váží pouta velmi přátelská, byli silnější a zůstal jsem u závodní činnosti věren dále. Ještě v roce 1940 dosáhl jsem v dálce 706 a rok později získal znovu mistrovský titul v trojskoku a svým vítězstvím v dálce pomohl družstvu Moravy proti mužstvu Čech. V roce 1942 při utkání Čechy-Morava v Olomouci dosahuji v trojskoku 14,02.

K slovům Ludvíka Kománka ještě menší dodatek. Jak sám píše, odešel v roce 1928 do Zlína. Zmiňuje se, že fotbal byl jeho velká láska. I když závodil ve Zlíně, využil každé příležitosti, aby se objevil v dresu fotbalistů SK Břeclav. K bohaté atletické kariéře ještě menší shrnutí. Za Baťu Zlín závodil v letech 1928-1944, jeho trenéry byli Jan Brouček, od roku 1924-1945, Jan Vykoupil (1929-1931) jako poradce. Mistrem republiky v trojskoku byl v létech 1930, 1932, 1936 a 1941, v roce 1935 na 110 m překážek. Jako první český trojskokan překonal hranici 14 metrů (14,15 v Praze 6. července).

Reprezentoval ČSR v devíti utkáních (1932-1937). Zúčastnil se OH v Berlíně (110 m překážek v rozběhu), mistrovství Evropy v Turíně (14. v dálce, 110 m překážek v rozběhu). Osobní rekordy 110 m překážek 15,5 (1934), výška 180 (1937), dálka 716 (1936), trojskok (14,15 1936). V roce 1971 se stal na mistrovství ČSR veteránů dvojnásobným mistrem v kategorii 60-64 let ve skoku vysokém (130) a dalekém (384). Po skončení aktivní činnosti po válce pracoval jako činovník, ještě po sedmdesátce vedl mladší žactvo TSM ve Zlíně.

Velmi často navštěvoval Břeclav, jezdil i se svoji ženou na hrob svých rodičů, kteří jsou zde pochováni. Autor se zde měl možnost několikrát se s ním setkat. V roce 1971, kdy si atletika v Břeclavi připomínala 50 let, se zúčastnil (jako jediný z pozvaných mimobřeclavských) této oslavy a krátce hovořil o své atletické činnosti. Věnoval autorovi několik fotografií z doby kolem roku 1926, které jsou jako důležité dokumenty o existenci atletiky v Břeclavi.

Komínek Jiří Mgr (28. října 1971)

Zakladatel a předseda oddílu Klokan Moravská Nová Ves byl duší atletiky v Moravské Nové Vsi. Na začátku tisíciletí začal s atletikou na škole, shromáždil dívky i chlapce a začali se zúčastňovat především školních závodů, prosazovali se v kategoriích mladšího žactva v Poháru rozhlasu i v dalších školních soutěžích i na přeborech okresu. Později přihlásili družstva do krajských soutěží s pomocí oddílu v Mikulčicích. Později začali spolupracovat s Lokomotivou Břeclav, vytvořili společně družstvo dorostenců.

V kategorii dívek byly nejlepší jeho dcera Linda, sestry Anna a Eliška Krutákovy, u chlapců sprinter Sečkář, výškař Kovář (oba překonali okresní žákovské rekordy), Kříž, Hluchý, Kubrický a další. Pak začala většina závodníků hostovat za Lokomotivu. U školy s podporou obecního úřadu vytvořil velmi dobré podmínky vybudováním umělohmotného povrchu na 150 metrovém oválu, rovince, doskočiště na výšku, dálku a tyč. Je trenérem II. třídy, rozhodčím, trenérem v dalších sportech, poradcem pro zdravou výživu.

Dříve aktivně provozoval především v Hustopečích (odkud pochází) badminton, basketbal a další sporty. Do Hustopečí se částečně vrátil, když v roce 2011 zde založil oddíl Atletika Hustopeče, je zde hlavním trenérem, dvakrát týdně sem dojíždí i se svojí dcerou Lindou, která studuje v Praze a věnuje se trenérské práci.